Nakupuji vánoční dárky. Tedy spíš jen tak bloumám po obchodech a vymýšlím, co komu koupit. Nesnáším kýčovité vánoční výlohy, koledy přeřvávající jedna druhou, příliš hlasité hovory lidí a davy, které mě unášejí někam, kam vůbec nechci. Teď právě se mi někdo zachytil za mojí úžasnou školní brašnu z 1. republiky, kterou demonstrativně nosím na protest proti prudce elegantním, absolutně nepraktickým dámským aktovkám mých spolužaček, a vleče mě zase směrem k východu, přestože jsem s vypětím všech sil do obchodu teprve nakoukla. Smiřuji se s danou situací a nechávám se vyvést ven, když v tom mne z protějšího směru dovnitř někdo srdečně zdraví.

     "Ahoj Michaelo! Co ty tady?"
     Richard s Janou! Richard jako vždy milý, usměvavý, bezstarostný, v dobré náladě. Jana, s přirozeností jí vlastní zavěšená do Richarda, dokonale nalíčená, učesaná, lehce a svěže navoněná, v krémovém kostýmku a v paletu o odstín tmavším, který ladí s barvou italských kozaček a elegantní dámskou aktovkou
z hadí kůže.
     "Jé, ahoj!"
     A co já tady? Marně hledám odpověď na špičkách svých sešmajdaných polobotek, na kterých zbyly mapy soli ještě z loňské zimy. V úhlu mého pohledu ještě zvládám zaregistrovat dvě díry po molech na mém pánském kabátě neutrální barvy a neurčitého střihu, který jsem našla na půdě a žila v domnění, že mi docela sedne. Cítím se potupně. Nenáviděné davy lidí mne tentokrát zachránily, Richarda s Janou zavlekly do obchodu a mě ven.
     Doma jsem se rozhodla pro radikální očistný program svého šatníku a zjišťuji, že nemám co na sebe. Ježíšek tento rok mé blízké mírně ochudil. Nejvíc dárků, samé oblečení, jsem totiž dala sama sobě.